O keramice Bizen by se dalo popsat stohy papíru. Tahle nesmírně zajímavá keramika se vyrábí unikátním stylem a jsem vděčný, že jsem měl možnost osobně se podívat do dílny pana So Isezaki, setkat se s ním a povídat si o tomto krásném řemesle. Jeho rodina pomáhala zachovat keramiku Bizen, když nastal její úpadek během 19. století. V tomto trojdílném povídání vám nejprve popíšu, kde se tato keramika vyrábí a její stručnou historii. Následně si přečtete něco o pecích na vypalování, protože jsou nedílnou součástí unikátní výroby. V dalším díle probereme výrobu od jílu po hotovou keramiku a jaké nejčastější výrobky lze najít. Ve třetím díle vám představím jednotlivé styly. Pokud chcete přeskočit na další díl, zde najdete druhou část a třetí část.
Oblast
Keramika se vyrábí v okolí vesnice Imbe v provincii Bizen (odkud má své jméno) v prefektuře Okayama. Zdejší kopce mají bohatá naleziště jílu, která jsou stará statisíce let. Obrovskou výhodou je, že jíl je bez příměsí. Takže po vytěžení ho pouze nechají ve vodě rozpustit, aby se zbavili zrníček písku a kamenů. Následně ho vytvarují do válce, který je asi 50cm dlouhý a v průměru má necelých 15cm. Některými hrnčíři je tento jíl považovaný za podřadný, protože se při vypalování zmenší a proto se nedá glazovat, protože by glazura popraskala a opadala. Zároveň ho nelze vypalovat rychle, protože by popraskal. Proto se při jeho výrobě teplota zvyšuje pomalu a stabilně.
Jako většina řemesel v Japonsku, i hrnčířství je záležitostí rodinné tradice. Nezřídka se lze setkat s tím, že mistr hrnčíř je již šestá generace v jejich rodině. Ale obvykle se ty generace počítají na vyšší čísla, jako desátá, dvanáctá. Když jsem se ptal, jak dlouho trvá naučit se řemeslu, řekli mi, že deset let. Osobně si myslím, že v tomhle řemesle se člověk učí celý život.
Historie
První zmínky o této unikátní keramice se objevují ve 14. století v období Kamakura. V období Edo klan Ikeda, který vládl v Okayamě, uděloval různá privilegia rodinám hrnčířů, které měly vlastní dílny. Během tohoto období si mnozí oblíbili rustikální provedení této keramiky a začali ji používat při čajovém obřadu. Když během Obnovy Meiji v 19. století začala do Japonska přicházet vlna modernizace, hrnčířské řemeslo spojené s keramikou Bizen téměř zaniklo. Naštěstí ne úplně, některé významné hrnčířské rody pokračovaly v tradiční výrobě i navzdory upadajícímu zájmu. Během 30. let 20. století se opět podařilo zvýšit povědomí o této keramice a tím ji i zachránit. V roce 1982 japonská vláda vyhlásila hrnčířství Bizen jako tradiční hrnčířské řemeslo a jako kulturní dědictví. V současné době se výrobě a pálení keramiky věnuje v Imbe a jeho okolí asi 300 dílen.
Pec
Srdcem každé dílny je její pec. A není to jen tak ledajaká pec. Po každém pálení se zkontroluje a případně se poškozené části opraví nebo vymění, takže pec je při správném zacházení na věky. Tvarem je buď stupňovitá, kdy jednotlivé stupně jsou tvořeny průchozími komorami (jap. noborigama 登り窯), nebo tvoří jeden dlouhý pozvolna stoupající tunel (jap. anagama 穴窯). V obou případech je zakončena vysokým komínem, podle kterého poznáte, kde se jednotlivé dílny nachází. Každá pec má vlastní vchod, kterým se dovnitř protáhne jeden hrnčíř a pak ukládá jednotlivé kusy uvnitř podle toho, jakého stylu chtějí dosáhnout.
V peci se topí borovicovým dřevem, protože má vysoký podíl pryskyřice a proto dlouho hoří. Zároveň popel dodává keramice barvu. V peci je na začátku vypalování cca 600°C a ta se poté pomalu zvyšuje. Dřevo se přikládá každých 20 minut ve dne i v noci. Zhruba osmý den dosahuje teplota vrcholu okolo 1250°C a u některých výrobců může dosahovat i teploty přes 1300°C v závislosti na tvaru pece. Při těchto vysokých teplotách se popel zapeče do jílu a dodá barvu tolik typickou pro keramiku Bizen. Vypalování trvá cca deset dní a zhruba stejnou dobu to trvá, než pec vychladne.
V příštím díle si povíme o výrobním postupu a o různém nádobí, které se vyrábí. Ve třetím a posledním díle vám představím základní styly a v textu najdete zajímavosti spjaté s výrobou této jedinečné keramiky.
Daniel